5. Formy pohybu hmoty a vztahy mezi vědami

Engels, B.: Dialektika přírody

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 524-525, 523-524, 525, 526, 527-530, 513

(524-525) Dialektika přírodovědy:⁴¹⁷⁾ Jejím předmětem je pohybující se látka. Různé formy a druhy látek jsou poznatelné zase jen prostřednictvím pohybu, jen v pohybu se ukazují vlastnosti těles; o tělesu, které se nepohybuje, nemůžeme říci nic. Z forem pohybu vyplývají tedy vlastnosti pohybujících se těles.

1. První, nejjednodušší forma pohybu je mechanická, prosté přemístění.

a) Pohyb jednotlivého tělesa neexistuje, [mluvíme o něm] jen relativně - pád.

b) Pohyb oddělených těles: dráha letu, astronomie - zdánlivá rovnováha - nakonec vždycky kontakt.

c) Pohyb dotýkajících se těles ve vzájemném vztahu - tlak. Statika. Hydrostatika a plyny. Páka a jiné formy vlastní mechaniky, které se všechny ve své nejjednodušší formě kontaktu redukují na tření a náraz, lišící se jen stupněm. Ale tření a náraz, vlastně kontakt, mají také jiné následky, které přírodovědci nikdy neuvádějí: za určitých okolností vyvolávají zvuk, teplo, světlo, elektřinu, magnetismus.

2. Tyto různé síly (s výjimkou zvuku) - fyzika nebeských těles:

a) přecházejí v sebe a nahrazují se navzájem a

b) při jistém kvantitativním vývoji každé této síly, který je u každého tělesa různý, na tělesech, kde působí, ať už jsou to tělesa chemicky složená nebo více těles chemicky jednoduchých, nastávají chemické změny, a tím se dostáváme do chemie. Chemie nebeských těles. Krystalografie - část chemie.

3. Fyzika musela nebo mohla nechat živá organická těla nepovšimnuta, chemie nalézá teprve při zkoumání organických sloučenin vlastně klíč k pravé povaze nejdůležitějších látek; na druhé straně vytváří látky, které se vyskytují jen v organické přírodě. Zde vede chemie k organickému životu; pokročila už dost daleko, aby nás ujistila, že ona jediná nám může vysvětlit dialektický přechod k organismu.

4. Skutečný přechod je však v dějinách sluneční soustavy, Země; reálný předpoklad organiky.

5. Organika

(523-524) Mechanický pohyb. U přírodovědců se pohyb samozřejmě vždycky předpokládá jako = mechanickému pohybu, přemístění. To pochází z předchemického 18.století a velmi to ztěžuje jasné pochopení procesů. Pohyb, aplikován na hmotu, je změna vůbec. Ze stejného nedorozumění pochází také zuřivá snaha redukovat všechno na mechanický pohyb - už Grove je

"silně nakloněn domněnce, že všechny ostatní projevy hmoty jsou nebo nakonec budou poznány jako druhy pohybu" (s. 16),⁴¹⁶⁾

čímž se stírá specifický charakter jiných forem pohybu. Tím nemá být řečeno, že by nemohla být každá z vyšších forem pohybu vždy nutně spojena s nějakým skutečným mechanickým (vnějším nebo molekulárním) pohybem; právě tak jako vyšší formy pohybu současně produkují i jiné formy pohybu, právě tak jako chemické působení není možné bez tepelných a elektrických změn, není možný organický život bez mechanických, molekulárních, chemických, tepelných, elektrických atd. změn. Ale přítomnost těchto vedlejších forem nevyčerpává podstatu té které hlavní formy. Jistě jednou experimentálně "zredukujeme" myšlení na molekulární a chemické pohyby v mozku; ale je tím vyčerpána podstata myšlení?

(525) Klasifikace věd, z nichž každá analyzuje jednu jednotlivou formu pohybu nebo řadu souvisících a v sebe navzájem přecházejících forem pohybu, je tedy klasifikací, uspořádáním těchto forem pohybu podle jejich inherentního sledu, a v tom je její význam.

Na konci minulého století, po francouzských materialistech, kteří jsou převážně mechaničtí, se ukázala nutnost encyklopedicky shrnout celou přírodovědu staré newtonovsko-linnéovské školy a dva z nejgeniálnějších lidí se do toho dali, St.Simon (nedokončil) a Hegel. Teď, kdy je nové nazírání na přírodu v hlavních rysech hotovo, se pociťuje stejný požadavek, a pokusy v tomto směru. Ale protože teď byla v přírodě prokázána všeobecná vývojová souvislost, nestačí naprosto vnější řazení za sebou, právě tak jako nestačí Hegelovy umělé dialektické přechody. Přechody se musí vytvořit samy, musí být přirozené. Jako se jedna forma pohyby vyvíjí z druhé, tak musí také jejich odrazy, různé vědy, nutně vycházet jedna z druhé.

(526) Hegelovo (původní) dělení: mechanismus, chemismus, organismus⁴¹⁹⁾ bylo na svou dobu úplné. Mechanismus - pohyb mas; chemismus - molekulární pohyb (neboť sem je zahrnuta i fyzika, a obě - jak fyzika, tak chemie - jsou přece téhož řádu) a atomový pohyb; organismus: pohyb těles, u kterých je jedno od druhého neoddělitelné. Neboť organismus je nepochybně vyšší jednota, která v sobě spojuje v jeden celek mechaniku, fyziku i chemii, takže tuto trojici už nelze oddělit. V organismu je mechanický pohyb přímo vyvoláván fyzikální a chemickou změnou, a to výživa, dýchání, vyměšování atd., právě tak jako pouhý pohyb svalů.

(527-530) Nazývám-li fyziku mechanikou molekul, chemii fyzikou atomů a pak dále biologii chemií bílkovin, chci tím vyjádřit přecházení jedné z těchto věd v druhou, tedy jak spojitost, kontinuitu, tak rozdílnost, přetržitost obou. Jít dál, vyjadřovat chemii jako rovněž jakousi mechaniku, to se mi zdá nepřípustné. Mechanika - v širším nebo užším smyslu - zná jen kvantity, počítá s rychlostmi a masami a nanejvýš s objemem. Kde narazí na kvalitu těles, jako v hydrostatice a aerostatice, tam se nemůže obejít bez přihlédnutí k molekulárním poměrům a molekulárním pohybům, tam je sama jen pomocnou vědou, předpokladem fyziky. Ve fyzice a ještě víc v chemii probíhá však nejen ustavičná kvalitativní změna v důsledku kvantitativních změn, zvrat kvantity v kvalitu, nýbrž je nutno zkoumat i množství kvalitativních změn, jejichž podmíněnost kvantitativní změnou není vůbec prokázána. Můžeme ochotně připustit, že nyní se věda ubírá tímto směrem, to však nedokazuje, že je to jedině správný směr, že sledování tohoto směru fyziku a chemii vyčerpá. Všechen pohyb zahrnuje mechanický pohyb, přemísťování největších nebo nejmenších částic hmoty, a prvním úkolem vědy, ale jen prvním, je poznat tento pohyb. Ale tento mechanický pohyb nevyčerpává pohyb vůbec. Pohyb není pouhé přemísťování, je v oborech stojících výše než mechanika také kvalitativní změnou. Objev, že teplo je pohyb molekul, byl epochální. Ale nedovedu-li o teplu říci nic víc, než že je to jisté přemísťování molekul, udělám lépe, budu-li mlčet. Zdá se, že chemie je na nejlepší cestě vysvětlit celou řadu chemických a fyzikálních vlastností prvků ze vztahu atomových objemů k atomovým vahám. Žádný chemik nebude však tvrdit, že všechny  vlastnosti prvku jsou plně vyjádřeny postavením tohoto prvku v křivce Lothara Meyera,⁴²³⁾ že by se jen tím kdy daly vysvětlit např. zvláštní vlastnosti uhlíku, které jej činí podstatným nositelem organického života, nebo nezbytnost fosforu v mozku. A přece se "mechanické" pojetí redukuje právě na toto. Vysvětluje všechny změny z přemísťování, všechny kvalitativní rozdíly z kvantitativních, a přehlíží, že vztah kvality a kvantity je reciproční, že kvalita právě tak přechází v kvantitu jako kvantita v kvalitu, že tu je vzájemné působení. Mají-li být všechny rozdíly a změny kvality redukovány na kvantitativní rozdíly a změny, na mechanické přemísťování, pak dojdeme nezbytně k tezi, že všechna hmota se skládá z totožných nejmenších částic a že všechny kvalitativní rozdíly chemických prvků hmoty jsou způsobeny kvantitativními rozdíly v počtu a místním seskupení těchto nejmenších části v atomy. Tak daleko však ještě nejsme.

To, že naši dnešní přírodovědci nejsou obeznámeni s jinou filozofií než s nejbanálnější vulgární filozofií, která se dnes roztahuje na německých univerzitách, to jim dovoluje operovat tímto způsobem s výrazy jako "mechanický", aniž jsou si vědomi nebo jen tuší, jaké závěry si tím nutně ukládají. Teorie o absolutní kvalitativní totožnosti hmoty má však své přívržence - vždyť empiricky se nedá ani vyvrátit, ani dokázat. Když se však zeptáte těch lidí, kteří chtějí všechno vysvětlovat "mechanicky", zda jsou si tohoto závěru vědomi a zda akceptují totožnost hmoty, jak různé odpovědi uslyšíte!

Nejkomičtější je, že stavění "materialistického" a "mechanického" naroveň pochází od Hegela, který chce materialismus snížit atributem "mechanický". Avšak materialismus kritizovaný Hegelem - francouzský materialismus 18.století - byl opravdu výlučně mechanický, a to z toho prostého důvodu, že tehdy fyzika, chemie a biologie byly ještě v plenkách a ani zdaleka nemohly poskytnout základnu pro celkový názor na přírodu. Rovněž překlad výrazu causae efficientes = "mechanicky působící příčiny" a causae finales = "účelně působící příčiny" přejímá Haeckel od Hegela; Hegel tu klade "mechanicky" = slepě, nevědomky působící, a ne = mechanicky ve smyslu Haeckelově. Přitom je celý tento protiklad Hegelovi samému tak překonaným stanoviskem, že se o něm v žádném z obou svých výkladů kauzality v "Logice" ani nezmiňuje - nýbrž jen v "Dějinách filozofie" tam, kde se vyskytuje historicky (tedy u Haeckela čisté neporozumění z povrchnosti!), a docela příležitostně při teleologii ("Logika", III, II, 3) jako o formě, v níž stará metafyzika pojímá protiklad mezi mechanismem a teleologií, jinak však o něm pojednává jako o dávno překonaném stanovisku. Haeckel tedy nesprávně opisoval z radosti, že našel potvrzení svého "mechanického" pojetí, a tak dochází ke krásnému výsledku, že je-li na nějakém zvířeti nebo rostlině vyvolána určitá změna přirozeným výběrem, způsobila to causa efficiens, je-li táž změna vyvolána umělým chovem nebo pěstěním, způsobila to causa finalis! Chovatel causa finalis! Dialektik Hegelova ražení se ovšem nemohl potácet v začarovaném kruhu úzkého protikladu mezi causa efficiens a causa finalis. A pro dnešní stanovisko je s celým tímto neplodným tlachem o tomto protikladu skoncováno tím, že ze zkušenosti i z teorie víme, že hmota i její způsob jsoucna, pohyb, jsou nestvořitelné, a tedy svou vlastní konečnou příčinou; že jednotlivým příčinám, izolujícím se dočasně a lokálně ve vzájemném působení pohybu vesmíru anebo izolovaným naší reflexí, není přidáváno žádné nové určení, nýbrž jen matoucí element, nazýváme-li je působícími příčinami. Příčina, která nepůsobí, není příčina.

(513) Tvrdí-li Nägeli, že v přírodě je pravděpodobně velmi mnoho forem pohybu, které nemůžeme svými smysly vnímat, pak je to ubohá omluva, která znamená totéž co zrušení, alespoň pro naše poznání, zákona o nevytvořitelnosti pohybu. Neboť tyto nevnímatelné formy pohybu se přece mohou proměnit v pohyb vnímatelný pro nás!...

(417) Tento náčrtek se shoduje s Engelsovým dopisem Marxovi z 30.května 1873, kde ale rozvádí své myšlenky podrobněji. 

(416) Engels cituje Grovovu knihu "The correlation of physical forces". "Projevy hmoty" Grove rozumí "teplo, světlo, elektřinu, magnetismus, chemickou afinitu a pohyb" (s.15) a "pohybem" mechanický pohyb neboli přemístění.

(419) Engels odkazuje na třetí knihu Hegelova díla "Logika jako věda" (1816). V "Přednáškách o filozofii přírody" Hegel tyto tři hlavní odvětví přírodních věd označuje názvy "Mechanika", "Fyzika" a "Organika".

(423) Křivka Lothara Meyera je grafické znázornění vztahu atomových vah k atomovým objemům. Sestavil ji německý chemik Lothar Meyer a publikoval v roce 1870. Zákonitou souvislost mezi atomovými vahami a fyzikálními a chemickými vlastnostmi chemických prvků objevil D.I.Mendělejev (stať z března 1869: O vztahu vlastností a atomových vah prvků v Časopise Ruské chemické společnosti)

Vytvorené pre redakciu Avantgarda v roku 2007
www.komunisti.sk - posta@komunisti.sk