4. Zákon negace negace

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 143-152

(143-152) Jakou úlohu tedy vlastně hraje u Marxe negace negace? Na straně 791 a následujících shrnuje Marx závěrečné výsledky ekonomického a historického zkoumání o takzvané původní akumulaci kapitálu, které provedl na předcházejících padesáti stránkách.⁸⁴⁾ Před kapitalistickou érou existovala, alespoň v Anglii, malovýroba založená na dělníkově soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Takzvaná původní akumulace kapitálu tu spočívala ve vyvlastnění těchto bezprostředních výrobců, tj. v rozkladu soukromého vlastnictví založeného na vlastní práci. To bylo možné proto, že zmíněná malovýroba je slučitelná jen s úzkými, přirozenými hranicemi výroby a společnosti, a proto rodí na jistém stupni svého vývoje materiální prostředky svého vlastního zničení. Toto zničení, přeměna individuálních a rozptýlených výrobních prostředků v prostředky společensky koncentrované, tvoří prehistorii kapitálu. Jakmile jsou už dělníci přeměněni v proletáře a jejich pracovní podmínky v kapitál, jakmile kapitalistický výrobní způsob stojí na vlastních nohou, pak další zespolečenštění práce a další přeměna půdy a jiných výrobních prostředků, tedy další vyvlastňování soukromých vlastníků nabývá nové formy. "Nyní už nejde o to, aby byl vyvlastněn dělník, který samostatně hospodaří, nýbrž kapitalista, který vykořisťuje mnoho dělníků. Toto vyvlastňování se uskutečňuje hrou imanentních zákonů samé kapitalistické výroby, koncentrací kapitálů. Jeden kapitalista ubíjí mnoho kapitalistů. Ruku v ruce s touto koncentrací čili vyvlastňováním mnoha kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále rostoucím měřítku kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technologické uplatňování vědy, plánovité společné vykořisťování půdy, přeměna pracovních prostředků v takové pracovní prostředky, kterých lze používat jen společně, a zhospodárnění všech výrobních prostředků tím, že se jich užívá jako společných výrobních prostředků kombinované, společenské práce. Zatímco stále klesá počet magnátů kapitálu, kteří uzurpují a monopolizují všechny výhody tohoto procesu přeměny, vzrůstá masa bídy, útlaku, poroby, degradace, vykořisťování, ale zároveň vzrůstá i rozhořčení dělnické třídy, která ustavičně přibývá a kterou školí, sjednocuje a organizuje mechanismus samého kapitalistického výrobního procesu. Kapitál se stává poutem výrobního způsobu, který se rozvinul spolu s ním a pod jeho ochranou. Koncentrace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se už nedají sloučit se svým kapitalistickým obalem. Obal puká. Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni."⁸⁵⁾

...Marx historicky dokazuje a na tomto místě krátce shrnuje, že právě tak, jako kdysi malovýroba nutně zplodila svým vlastním vývojem podmínky svého zničení, tj. vyvlastnění malých vlastníků, tak teď kapitalistický výrobní způsob zplodil rovněž materiální podmínky, na něž musí zajít. Je to proces dějinný, a je-li zároveň dialektický, není to vina Marxova, ať je to pro pana Dühringa sebefatálnější.

Teprve teď, když provedl svůj historicko-ekonomický důkaz, pokračuje: "Kapitalistický způsob výroby a přivlastňování, tedy kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví založeného na vlastní práci. Kapitalistická výroba produkuje sama s nutností přírodního procesu svou negaci. Je to negace negace" atd. (jak citováno výše).⁸⁶⁾

Když tedy Marx označuje tento proces za negaci negace, vůbec tím nehodlá dokazovat jeho dějinnou nutnost. Naopak: Když dokázal historicky, že tento proces se fakticky zčásti už udál, zčásti ještě nevyhnutelně proběhne, označuje jej navíc za proces, který se uskutečňuje podle určitého dialektického zákona. To je všechno...

Totální nepochopení povahy dialektiky je už v tom, že ji pan Dühring pokládá za nástroj pouhého dokazování; tak snad můžeme, ovšem v jistých hranicích, chápat formální logiku nebo elementární matematiku. Dokonce i formální logika je především metoda sloužící k objevování nových výsledků, k postupu od známého k neznámému, a totéž, jen v daleko eminentnějším smyslu, platí o dialektice, která nadto - protože prolamuje úzký obzor formální logiky - odsahuje zárodek obsáhlejšího světového názoru. V matematice najdeme týž poměr. Elementární matematika, matematika konstantních veličin, se pohybuje v hranicích formální logiky, alespoň vcelku; matematika variabilních veličin, jejíž nejvýznamnější součástí je infinitesimální počet, není v podstatě nic jiného než použití dialektiky na matematické vztahy. Pouhé dokazování tu rozhodně ustupuje do pozadí před rozmanitým použitím této metody na nové oblasti zkoumání. Ale skoro všechny důkazy vyšší matematiky, od prvních důkazů diferenciálního počtu, jsou z hlediska elementární matematiky, přísně vzato, nesprávné. Jinak to ani nemůže dopadnout, chceme-li, jak se to děje zde, výsledky získané v dialektické oblasti dokazovat prostřednictvím formální logiky. Chtít něco dokázat prostřednictvím pouhé dialektiky takovému zarytému metafyzikovi, jako je pan Dühring, by byla stejně marná námaha, jako když Leibniz a jeho žáci chtěli tehdejším matematikům dokázat základní věty infinitesimálního počtu. Diferenciál u nich vyvolával stejné křeče jako u pana Dühringa negace negace, v níž ostatně, jak uvidíme dále, hraje diferenciál také svou úlohu. Pánové, pokud mezitím nezemřeli, se nakonec s kyselou tváří poddali, ne proto, že by se dali přesvědčit, nýbrž proto, že to vždycky správně vycházelo. Pan Dühring je, jak sám říká, teprve čtyřicátník, a dosáhne-li vysokého věku, což mu přejeme, může ještě zažít totéž.

Ale co to tedy vlastně je ta strašná negace negace, která tak ztrpčuje život panu Dühringovi, která je pro něho stejně neodpustitelným zločinem jako v křesťanství hřích proti Duchu svatému? - Velmi jednoduchý, všude a denně probíhající procedura, kterou může pochopit každé malé dítě, zbavíme-li ji tajuplnosti, do níž ji zahalila stará idealistická filozofie a do níž by ji ve vlastním zájmu chtěli i nadále halit ubozí metafyzikové rázu pana Dühringa. Vezměme ječné zrno. Bilióny těchto ječných zrn se melou, vaří se z nich, připravuje se z nich pivo, a pak se požívají. Ale dostane-li se takové ječné zrno do svých normálních podmínek, padne-li na vhodnou půdu, pak se s ním pod vlivem tepla a vlhka děje zvláštní změna, vzklíčí; zrno jako takové zanikne, je negováno, na jeho místo nastoupí rostlina z něho vzniklá, negace zrna. Ale jaký je normální životní běh této rostliny? Roste, kvete, je oplodněna a nakonec rodí znovu ječná zrna, a jakmile zrna dozrají, stéblo odumírá, je negováno. Jako výsledek této negace negace máme tu zase počáteční ječné zrno, ale ne jednoduše, nýbrž v desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát větším počtu. Obilniny se mění krajně pomalu, a tak je dnešní ječmen skoro stejný jako ječmen před sto lety. Vezměme však nějakou tvárnou okrasnou rostlinu, například jiřinu nebo orchideji; ošetřujme semeno a rostlinu z něho vzniklou podle pravidel zahradnického umění, a dostaneme jako výsledek této negace negace nejen více semen, nýbrž i semeno kvalitativně zlepšené, které dává krásnější květinu, a s každým opakováním tohoto procesu, s každou novou negací negace je toto zdokonalení větší. - Podobně jako u ječného zrna probíhá tento proces u většiny hmyzu, například u motýlů. Vznikají z vajíčka negací vajíčka, prodělávají své proměny až do pohlavní dospělosti, páří se a jsou opět negováni tím, že zemrou, jakmile skončí proces páření a samička naklade početná vajíčka. To, že u jiných rostlin a živočichů se tento proces neodbývá tak jednoduše, že neprodukují, než zemrou, semena, vajíčka nebo mláďata jen jednou, nýbrž víckrát, nás tu ještě nezajímá; chtěli jsme zatím jen dokázat, že negace negace se v obou říších organického světa skutečně vyskytuje. Dále, i celá geologie je řadou negovaných negací, řadou po sobě následujících rozrušování starých a ukládání nových formací hornin. Nejprve je původní zemská kůra, vzniklá ochlazením tekuté masy, rozdrobena oceánickými, meteorologickými a atmosféricko-chemickými vlivy, a tyto rozdrobené masy se vrství na mořském dně. Místní zdvihy mořského dna nad hladinu vystavují části této první navrstveniny znovu vlivům deště, měnících se teplot v jednotlivých ročních obdobích, kyslíku a kyseliny uhličité v atmosféře; týmž vlivům podléhají roztavené a potom ochlazené kameniny, vystupující z nitra země a prorážející vrstvy. Po milióny staletí se tak tvoří stále nové vrstvy, stále znovu jsou z větší části rozrušovány a stále znovu slouží jako materiál pro vytváření nových vrstev. Ale výsledek je velmi pozitivní: vzniká půda ve stavu mechanického rozdrobení, smíšená z nejrůznějších chemických prvků, která umožňuje nejhojnější a nejrůznorodější vegetaci.

Právě tak je tomu v matematice. Vezměme libovolnou algebraickou veličinu, tedy a. Negujeme-li ji, dostaneme -a (minus a). Negujeme-li tuto negaci tím, že – a  znásobíme -a, dostaneme +a², tj. původní kladnou veličinu, ale na vyšším stupni, totiž její dvojmocninu. Také zde nemá význam, že téhož a² můžeme dosáhnout tak, že kladné a násobíme jím samým a tím dostaneme také a². Neboť negovaná negace vězí v a² tak hluboko, že má za všech okolností dvě druhé odmocniny, totiž a a -a. A tato nemožnost zbavit se negované negace, záporného kořene obsaženého v dvojmocnině, dostává velmi hmatatelný význam už u kvadratických rovnic. - Ještě výrazněji se projevuje negace negace při vyšší analýze, v oněch "sumacích neomezeně malých veličin", které sám pan Dühring prohlašuje za nejvyšší operace matematiky a které se v obyčejné řeči nazývají diferenciální a infinitesimální počet. Jak se tyto počty provádějí? Například mám v určité úloze dvě proměnné veličiny x a y, z nichž jedna se nemůže změnit, aniž se změní také druhá, a to v poměru daném okolnostmi. Diferencuji x a y, tj. pokládám x a y za tak nekonečně malé, že ve srovnání s každou sebemenší skutečnou veličinou mizí, že z x a y nezbude nic než jejich vzájemný poměr, ale bez jakékoli takříkajíc materiální základny, kvantitativní poměr bez jakékoli kvantity. ^dylomeno_dx, poměr obou diferenciálů x a y, je tedy = ⁰lomeno₀, ale ⁰lomeno₀ dosazené jako výraz ^ylomeno_x. Jen mimochodem připomínám, že tento poměr mezi dvěma zmizelými veličinami, fixovaný okamžik jejich mizení, je rozpor; ale to nám vadí stejně málo, jako to nevadilo matematice už skoro dvě století. Co jsem tedy učinil jiného než to, že jsem x a y negoval, ale negoval ne tak, že bych se už o ně nestaral, jak neguje metafyzika, nýbrž způsobem odpovídajícím okolnostem? Místo x a y mám tedy ve svých vzorcích nebo rovnicích jejich negaci, dx a dy. S těmito vzorci počítám dál, zacházím s dx a dy jako se skutečnými veličinami, i když podrobenými jistým výjimečným zákonům, a v jistém bodě - neguji negaci, tj. integruji diferenciální vzorec, dostanu místo dx a dy zase skutečné veličiny x a y, a nejsem pak zase tak daleko jako na začátku, nýbrž vyřešil jsem tím úlohu, na níž by si běžná geometrie a algebra byly asi vylámaly zuby.

Nejinak je tomu v dějinách. Všechny kulturní národy začínají společným vlastnictvím půdy. U všech národů, které překročí jistý původní stupeň, se toto společné vlastnictví stává v průběhu vývoje zemědělství poutem výroby. Je zrušeno, negováno a po kratších nebo delších mezistupních se mění v soukromé vlastnictví. Ale na vyšším stupni vývoje zemědělství, který s sebou přineslo samo soukromé vlastnictví půdy, se naopak stává poutem výroby soukromé vlastnictví - jak je tomu dnes s malou i velkou pozemkovou držbou. Nutně se objevuje požadavek také je negovat, přeměnit je zase ve společný majetek. Ale tento požadavek neznamená obnovení prapůvodního společného vlastnictví, nýbrž vytvoření daleko vyšší, rozvinutější formy společné držby, která nejenže nebude překážkou výroby, ale naopak ji teprve zbaví všech pout a umožní jí plně využít moderních chemických objevů a mechanických vynálezů.

Anebo: Antická filozofie byla prvotní, přirozený materialismus. Jako taková nebyla s to objasnit vztah myšlení k hmotě. A nutnost, aby v tom bylo jasno, vedla k učení o duši odlučitelné od těla, potom k tvrzení o nesmrtelnosti této duše, a konečně k monoteismu. Starý materialismus byl tedy negován idealismem. Ale v dalším vývoji filozofie se stal neudržitelným i idealismus a byl negován moderním materialismem. Tento materialismus, negace negace, není pouhým znovunastolením starého materialismu, nýbrž připojuje k trvalým základům tohoto starého materialismu ještě celý myšlenkový obsah dvoutisíciletého vývoje filozofie a přírodovědy, jakož i tyto dvoutisícileté dějiny samy. Už to vůbec není filozofie, nýbrž prostý světový názor, který se nemá prokazovat a uplatňovat v nějaké zvláštní vědě všech věd, nýbrž ve skutečných vědách. Filozofie je tu tedy "zrušena", to znamená "právě tak překonána jako zachována"; překonána co do své formy, zachována co do svého skutečného obsahu. Tam, kde pan Dühring vidí jen "slovní hříčky", je tedy, podíváme-li se na to blíže, skutečný obsah.

Konečně: Dokonce ani Rousseauovo učení o rovnosti, jehož je Dühringovo učení jen matnou a zfalšovanou kopií, se neobejde bez Hegelovy negace negace, která mu - a k tomu ještě skoro dvacet let před Hegelovým narozením - musí dělat porodní bábu.⁸⁴⁾ A Rousseauovo učení se za to vůbec nestydí, naopak ve svém prvním podání staví skoro okázale na odiv svůj dialektický původ. V přírodním a divokém stavu si lidé byli rovni; a protože Rousseau vidí zkažení přírodního stavu v řeči, má úplnou pravdu, aplikuje-li rovnost zvířat jednoho druhu, v rozmezí tohoto druhu, také na tyto zvířecí lidi, které Haeckel nedávno hypoteticky klasifikoval jako alali, nemluvící.⁸⁸⁾ Ale tito sobě rovní zvířecí lidé měli proti ostatním zvířatům jednu výhodu: perfektibilitu, schopnost dále se vyvíjet; a tato schopnost se stala příčinou nerovnosti. Rousseau tedy vidí ve vzniku nerovnosti pokrok. Ale tento pokrok byl antagonistický, byl to současně krok zpět...

Každý nový pokrok civilizace je současně novým pokrokem nerovnosti. Všechna zřízení, která si dává společnost vzniklá s civilizací, se zvracejí v opak svého původního účelu.

"Je nesporné a je základní zásadou celého státního práva, že národy si stavěly do čela vládce, aby bránili jejich svobodu, a ne aby ji zničili."

A přece se tito vládci nutně stávají utlačovateli národů a stupňují tento útlak až k bodu, kdy se nerovnost, dohnaná na nejzazší mez, opět zvrací ve svůj opak, stává se příčinou rovnosti: před despotou jsou si všichni rovni, totiž jsou rovni nule.

"To je nejzazší mez nerovnosti a konečný bod, který uzavírá kruh a dotýká se bodu, z něhož jsme vyšli: tady se všechny soukromé osoby stávají rovnými, protože nic neznamenají a protože poddaní nemají už jiný zákon než pánovu vůli." Ale despota je pánem jen tak dlouho, dokud mu to umožňuje násilí, a proto jakmile "je vypuzen, nemůže si stěžovat na násilí...Násilí ho udržovalo, násilí ho svrhává, všechno jde vždy správným přirozeným během."

A tak se nerovnost znovu zvrací v rovnost, ale ne ve starou přirozenou rovnost nemluvícího pračlověka, nýbrž ve vyšší rovnost společenské smlouvy. Potlačovatelé jsou potlačeni. Je to negace negace...

Co to tedy je ta negace negace? Vrcholně všeobecný a právě proto vrcholně dalekosáhlý a důležitý zákon vývoje přírody, dějin a myšlení; zákon, který, jak jsme viděli, platí v říši živočišné i rostlinné, v geologii, v matematice, v dějinách, ve filozofii a jejž, aniž o tom ví, musí přes všechno vzpouzení respektovat svým způsobem i pan Dühring. Rozumí se samo sebou, že o zvláštním vývojovém procesu, který prodělává například ječné zrno od klíče až k odumření rostliny, který vydala plody, neříkám vůbec nic, řeknu-li, že to je negace negace. Neboť kdybych chtěl tvrdit opak, dokazoval bych - protože integrální počet je rovněž negace negace - naprostý nesmysl, že životní proces ječného stébla je integrální počet nebo pro mne za mne třeba socialismus. Ale právě to svalují metafyzikové neustále na dialektiku. Řeknu-li o všech těchto procesech, že jsou to negace negace, zahrnuji je všechny do tohoto zákona pohybu, a nechávám právě proto bez povšimnutí zvláštnosti každého jednotlivého speciálního procesu....

Teď však může někdo namítnout: Negace, kterou jsme tu prováděli, vůbec není správná negace: neguji ječné zrno také tehdy, když je rozemelu, hmyz, když ho rozšlápnu, kladnou veličinu a, když ji škrtnu atd. Nebo neguji větu: růže je růže, když řeknu: růže není růže; a co z toho pojde, budu-li tuto negaci znovu negovat a řeknu: růže je ale přece jen růže? - Tyto námitky jsou opravdu hlavní argumenty metafyziků proti dialektice a jsou plně hodny tohoto omezeného myšlení. Negovat neznamená v dialektice prostě říci ne nebo prohlásit nějakou věc za nejsoucí nebo ji livolným způsobem zničit. Už Spinoza říká: Omnis determinatio est negatio, každé vymezení nebo určení je zároveň negace.⁸⁹⁾ A dále je zde způsob negace určen za prvé obecnou a za druhé zvláštní povahou procesu. Musím nejen negovat, nýbrž také negaci zase zrušit. Musím tedy první negaci zařídit tak, aby druhá zůstala nebo se stala možnou. Jak? Podle zvláštní povahy každého jednotlivého případu. Rozemelu-li ječné zrno, rozšlápnu-li hmyz, provedl jsem sice první akt, ale znemožnil jsem druhý. Každý druh věcí má tedy svůj svérázný způsob, jak být negován, aby z toho vzešel vývoj, a stejně je tomu s každým druhem představ a pojmů. V infinitesimálním počtu se neguje jinak než při tvoření kladných mocnin ze záporných kořenů. Tomu se musíme učit jako čemukoli jinému. S pouhou znalostí toho, že ječné stéblo a infinitesimální počet spadají pod negaci negace, nemohu ani úspěšně pěstovat ječmen, ani diferencovat a integrovat, stejně jako nemohu na základě pouhé znalosti zákonů, podle nichž se tóny určují z rozměrů strun, jen tak beze všeho hrát na housle. - Je však zřejmé, že při negování negace, které spočívá v takových dětinskostech, že se střídavě dosazují a zase škrtají a, nebo se střídavě tvrdí o nějaké růži, že je to růže a že to není růže, nevyjde najevo nic jiného než pošetilost toho, kdo koná takové nudné procedury.

(84) V českém vydání z roku 1978 je 24. kapitola prvního dílu "Kapitálu" - "Takzvaná původní akumulace" - na s. 695-742 (odpovídá s. 742-793 něm. vyd. z roku 1873). Na s. 739 začíná poslední, sedmý paragraf této kapitoly - "Dějinná tendence kapitalistické akumulace."

(85) Kapitál, Díl I, Praha 1978, s. 741.

(86) Tamtéž, s.741.

(87) Míní se Rousseauovo "Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi", napsané roku 1754. Engels cituje druhou část této knihy, vydání z roku 1755, s. 116, 118, 146, 175-176 a 176-177.

(88) Viz Ernst Haeckel, "Natürliche Schöpfungsgeschichte" ["Přirozené dějiny stvoření"], 4.vyd., Berlín 1873, s. 590-591. Alali, přesněji opolidé (Pithecanthropi). Haeckelova hypotéza se potvrdila 1891-1892, kdy holandský antropolog Eugen Dubois objevil na Jávě pozůstatky staršího předhistorického druhu člověka, který byl pak nazván Pithecanthropus erectus.

(89) Věta "determinatio est negatio" je v Spinozově dopise neznámému adresátovi z 2.června 1674. Větu "omnis determinatio est negatio" a její výklad ve smyslu "jakákoli určenost je negace" najdeme v Hegelových spisech, které také přispěly k jejímu rozšíření (viz např. "Encyklopedie filosofických věd", první díl, § 91, dodatek aj.). 

Engels, B.: Z přípravných prací k Anti-Dühringu

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 598-599

(598-599) Všechny indogermánské národy začínají společným vlastnictvím. Skoro u všech je pak v průběhu společenského vývoje zrušeno, negováno, zatlačeno jinými formami - soukromým vlastnictvím, feudálním vlastnictvím atd. Negovat tuto negaci, obnovit společné vlastnictví na vyšším vývojovém stupni, to je úkol - sociální revoluce. Nebo: antická filozofie byla původně přirozený materialismus. Z něho vzešel idealismus, spiritualismus, negace materialismu, nejprve v podobě protikladu duše a těla, pak v učení o nesmrtelnosti a v monoteismu. Prostřednictvím křesťanství se tento spiritualismus všeobecně rozšířil. Negace této negace je - reprodukce starého na vyšším stupni, moderní materialismus, jehož teoretickým dovršením, vůči minulosti, je vědecký socialismus...

Tyto přírodní a historické procesy mají samozřejmě svůj reflex v myslícím mozku a reprodukují se v něm, jak se to ukázalo už na výše uvedených příkladech o -a x -a atd.; a právě nejvyšší dialektické úkoly se řeší jen touto metodou.

Je ale i špatná, neplodná negace. - Pravá, přirozená, historická a dialektická negace je právě to, co pohání (formálně vzato) všechen vývoj - štěpení na protiklady, jejich boj a řešení, přičemž (v dějinách částečně, v myšlení úplně) se na základě získané zkušenosti znovu dosahuje původního východiska, ale na vyšším stupni. - Touto neplodnou negací je negace čistě subjektivní, individuální, která není vývojovým stadiem věci samé, nýbrž míněním vnášeným zvenčí. A ježto z ní nemůže nic vzejít, musí ten, kdo takto neguje, být v nesouladu se světem, musí mrzutě vidět chyby na všem, co je a se stalo, na celém historickém vývoji. Staří Řekové sice leccos dokázali, ale neznali ani spektrální analýzu, ani chemii, ani diferenciální počet, ani parní stroj, ani silnice, ani elektrický telegraf a železnici. Nač se ještě zdržovat produkty takových podřadných lidí. Všechno je špatné - potud je negant tohoto druhu pesimista - vyjma naši nejvznešenější osobu, která je dokonalá, a tak přechází náš pesimismus v náš optimismus. A tak jsme se sami dopustili negace negace!

Dokonce i Rousseauův způsob, jak si představuje dějiny: původní rovnost - zkáza v důsledku nerovnosti - zavedení rovnosti na vyšším stupni - je negace negace.

Dühring ustavičně hlásá idealismus - ideální pojetí atd. Jestliže ze stávajících poměrů vyvozujeme důsledky pro budoucnost, jestliže postihujeme a zkoumáme pozitivní stránku negativních elementů působících v průběhu dějin - a to dělá svým způsobem i nejšosáčtější pokrokář, dokonce i idealista Lasker - nazývá to Dühring "idealismem" a vyvozuje z toho pro sebe právo dělat fantastickou, protože spočívající na nevědomosti, konstrukci budoucnosti včetně školského plánu. Přehlíží, že se přitom také dopouští negace negace.

Lenin, V.I.: Filozofické sešity

Sebrané spisy. Svazek 29, Svoboda, Praha 1988, s.225-226, 117

(225-226) Není to holá negace, není to neplodná negace, není to skeptická negace, kolísání nebo pochybnost, co je charakteristické a podstatné v dialektice - která v sobě element negace nepochybně obsahuje, a to jako svůj nejdůležitější element - nikoli, nýbrž negace jako moment souvislosti, jako moment vývoje, a uchování pozitivního, tj. bez jakéhokoli kolísání, bez jakékoli eklektičnosti.

(117) "Negativní je stejnou měrou pozitivní" (41) - popření je určité něco, má určitý obsah, vnitřní rozpory vedou k nahrazení starého obsahu novým, vyšším.

Lenin, V.I.: Kdo jsou "přátelé lidu" a jak bojují proti sociálním demokratům

Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 190, 186-187

(190) ...Marx přímo říká, že jeho metoda je "pravým opakem" Hegelovy metody. Podle Hegela je vývojem ideje, v souladu s dialektickými zákony triády, určen vývoj skutečnosti. Jedině v tomto případě lze také samozřejmě mluvit o významu triád, o nezvratnosti dialektického procesu. "Podle mého názoru je tomu naopak," říká Marx, "ideálno je jen odrazem materiálna." Celá věc se tedy redukuje na "pozitivní chápání existujícího a jeho nutného vývoje": pro triády ani nezbývá jiné místo než úloha pokličky a slupky ("koketoval jsme s Hegelovým způsobem vyjadřování" - praví Marx v témže doslovu), o které se mohou zajímat pouze šosáci.

(186-187) V polemice proti Dühringovi, jenž útočil na Marxovu dialektiku, Engels uvádí, že Marxe nikdy ani nenapadlo "dokazovat" něco pomocí hegelovských triád, že Marx jen studoval a zkoumal skutečný proces a za jediné kritérium teorie uznával její shodu se skutečností. A jestliže se přitom někdy ukázalo, že vývoj některého společenského jevu odpovídal Hegelovu schématu "teze - negace - negace negace", není na tom nic divného, protože v přírodě to není žádná zvláštnost. Engels uvádí příklady z dějin přírody (vývoj zrna) a dějin společnosti a poukazuje na to, že na počátku existoval prvobytný komunismus, potom soukromé vlastnictví a pak kapitalistické zespolečenštění práce; nebo nejprve existoval primitivní materialismus, potom idealismus a nakonec vědecký materialismus atd. Každému je jasné, že těžiště Engelsovy argumentace spočívá v tom, že úkolem materialistů je správně a přesně zobrazit skutečný historický proces, že trvání na dialektice, výběr příkladů potvrzujících správnost triády není nic jiného než pozůstatek hegelovství, ze kterého vědecký socialismus vzešel, pozůstatek hegelovského způsobu vyjadřování. Když už bylo jednou kategoricky řečeno, že "dokazovat" něco triádami je nesmysl a že to nikoho ani nenapadlo, jaký význam tedy mají příklady "dialektických" procesů? Není snad jasné, že poukazují na původ doktríny a nic víc?